Pro většinu žen je porod jedním z největších milníků v životě. Okamžik, kdy se žena stává maminkou – s bolestí, strachem, ale i s neuvěřitelně něžnou odměnou v podobě nového života.

Často máme pocit, že dnešní ženy „rodí pozdě“. A že naše prababičky musely být mladinké, sotva plnoleté. Jenže genealogická data a příběhy našich rodů ukazují mnohem pestřejší realitu. Mnohé ženy tehdy rodily ve věku, který bychom i dnes považovali za „vyšší“, a překvapivě často i po čtyřicítce.

Tento článek je pro všechny, kdo se chtějí podívat na porod nejen očima současnosti, ale i skrze příběhy našich předkyň. A možná v nich najít sílu, která se předává rodem dál – i k nám.

A také vám představím příběh mé prapraprababičky Marie, která rodila své poslední dítě v 45 letech. Poslední dítě, díky kterému Vám tu teď tento článek mohu psát, mého prapradědu Aloise Vacka.

Hlas Marie
„Vdávám se ve 22 letech a hned v témže roce se mi narodí má prvorozená dcera Barunka.“ Píše se rok 1842.

V kolika letech rodily naše prababičky? Příběh Marie Jermanové Vackové a síla rodových kořenů

Kolik bylo našim prababičkám, když rodily? Historická realita bez romantiky

Mýtus: „Naše prababičky rodily v 18.“ Realita byla jiná

No a jak to bylo s těmi našimi prababičkami? Naopak vůbec nerodily mladé, třeba do 20 let. Reálné genealogické údaje – narození a oddání – ukazují jiný obrázek. Plno prababiček v českých zemích se vdávalo a rodilo až po 20. roce. A mělo to jednoduchý důvod:
Oficiální plnoletost byla až ve 24 letech.

Do té doby byla žena „otce“ – podléhala jeho souhlasu a nesla jeho domovské právo (tedy domovskou příslušnost). A teprve po svatbě byla „muže“ – přešla pod jeho domovské právo.

Bez souhlasu otce se žena nemohla vdát, odejít z obce, ani získat vlastní domovskou příslušnost. Proto se reálně velká část sňatků i prvních porodů odehrávala mezi 20.–25. rokem jejich života, často ještě později. I 30. rok není výjimkou. A už jsem se setkala i se svobodnou nevěstou ve 42 letech!

Například v matrikách oddání v Libušíně mezi roky 1784-1849 se nesetkáte s nevěstou mladší 18 let. Prakticky většina svobodných nevěst se vdávala mezi 20.-30. rokem svého života.
Citace: Státní oblastní archiv v Praze, Sbírka matrik Středočeského kraje, Smečno 24, Původní název II., O 1784-1849, pag. 102, dg 82 (Josef VACEK a Marie JERMANOVÁ 18.1.1842)

Ve své Databázi předků hned na první dobrou vidím, že většina prababiček, u kterých mám dohledané oddavky a nejlépe i narození, se vdávaly mezi 20.-26. rokem. Takže v Databázi předků můžete lehce zjistit, v kolika letech se která prababička vdávala a máte porovnání napříč rody a i generacemi. Třeba v 18. století mírnou tendenci pod hranici 20 let u svých dohledaných předkyň vidím.

Tohle porovnání je klíčové: prababičky možná rodily dřív než některé ženy dnes, ale rozhodně ne tak extrémně brzy, jak si často představujeme.

A teď nastal čas vám představit příběh ženy, která mě osobně provázela a dodala mi sílu před narozením mé dcerky.

Hlas Marie
„Čas běží a během 8 let už se starám o 4 dítka. K Barunce se připojil Toník, Anička a teď chovám nově v náručí i malou Františku.“ Píše se srpen 1850.

A můžete hádat, jak se moje dcerka jmenuje… Byť spojitost vidím až při psaní tohoto článku. Až po několika letech.

Marie Jermanová Vacková – můj rodinný příběh

Můj rodný rod je Vacek. I když jsem se narodila v Praze, tak ale rod pochází ze Smečna- Municifaje, Libušína na Kladensku v 18. století z Dřínova na Slánsku.

Má prapraprababička Marie Jermanová Vacková z Libušína měla celkem 11 dětí, můj prapraděda Alois byl poslední a narodil se jí až po 23 letech od prvního dítka. Bylo jí v té době už 45 let!

Hlas Marie
„A za 3 měsíce mám dvě obrovské rány v srdci. Během 10 dnů přicházíme jak o nejstarší osmiletou Barunku, tak i o malou Františku.“ Píše se přelom listopadu a prosince 1850.

Porod v minulosti a porodní bába – co to znamenalo

V první řadě už samotná hygiena je při narození dětí zásadní. V 19. století bylo období a hlavně se to dělo v porodnicích, kam šly rodit převážně ženy nemanželská dítka, že i úmrtnost samotných žen – matek byla vysoká. A proč? Hygiena. Nějakou dobu trvalo, než někomu docvaklo, že z pitevny jít zrovna rodit není úplně nej, a že právě díky špatným hygienickým podmínkách tyto nebohé ženy umíraly.

Dnes je však hygiena po porodu úplně na jiné úrovni a novopočená maminka by opravdu i v dnešní době měla o sebe v šestinedělí pečovat. Vždyť i ty naše prababičky byly též „hájené“ a většinou se v rodině někdo našel, kdo se v té době postaral o starší děti a hospodářství.

A jak to bylo se ženami, které ženám pomáhaly s jejich dítkem na svět? Porodní bába byla velmi důležitou osobou. Prakticky to bylo též taková lékařka, kterou uznávali. Bylo to povolání. Dokonce existuje tištěná publikace, která se porodním bábám přímo věnuje. A existuje i seznam porodních babiček.

A představte si to, že i v průběhu 19. století došlo k proměně a porodní bába procházela studiem, na konci jehož byla označena jako „zkoušená, zkoumaná“. V tu chvíli se toto povolání povýšilo zas o kousek výš. A hlavně, zkoušená porodní bába mohla v případě potřeby i pokřtít nenarozené dítko v lůně matčině, či těsně po porodu. Pokud bylo očividné, že by dítě nemuselo přežít, tak aby mohlo být řádně pohřbeno.

Šup s dítětem do trouby

A ještě jeden detail z historie, který dnes zní až neuvěřitelně.
V první polovině 20. století byl běžnou praxí způsob, jak maminky s porodními bábami zachraňovaly nedonošené děti: „dopékaly“ je u kamen nebo v troubě.

Ne přímo — šlo o teplo.
Dítě bylo zabalené, uložené na plech u otevřených dvířek, aby získalo dostatek tepla k přežití.
Nebyly inkubátory.
Nebyly nemocnice dostupné pro každého.
Byly jen ženy, zkušenost a instinkt přežití.

A přesto mnohé z těchto dětí přežily.

Když „dopékání dětí“ zachraňovalo životy – první inkubátory

A když už mluvíme o péči o novorozeňata v minulosti, musím zmínit ještě jeden příběh, který mě osobně fascinuje.
Je těžké tomu uvěřit, ale moderní neonatologie – péče o nedonošené děti – se začala formovat díky muži, který inkubátory předváděl… na výstavách.

Jmenoval se Martin Couney. Koncem 19. století převzal z Evropy nápad inkubátorů pro předčasně narozené děti, které byly inspirovány zařízeními na zahřívání kuřat. A udělal něco tehdy nevídaného – na světových výstavách a později dokonce na Coney Islandu v USA stavěl inkubátory jako veřejnou expozici.

Lidé zaplatili pár centů vstupné a šli se dívat, jak tam „spinkají“ droboučká miminka… a tím financovali jejich péči, protože nemocnice tehdy inkubátory nepoužívaly.
Zní to zvláštně, ale zachránil tak tisíce dětí.

A právě tohle je další připomínka, jak dramaticky se svět změnil:
zatímco naše praprababičky někdy opravdu „dopékaly“ nedonošené děti v troubě nebo v teple u kamen, protože nic jiného nebylo, sotva o pár generací později už lidé díky moderní technice zachraňovali ty nejmenší z nás.

Je až neuvěřitelné, co všechno máme dnes k dispozici – a jak moc to snižuje strach z porodu, když se člověk zastaví a uvědomí si, jaká cesta k tomu vedla. Lidé si vždy uměli poradit.

Chcete zjistit, jak se rodilo ve vašem rodě?
Kdy se vdávaly vaše prababičky, kolik měly dětí nebo jaké příběhy se v rodině předávaly?

👉 Nabízím online konzultaci, kde vám pomohu s prvotním hledáním nebo společně otevřeme konkrétní rodovou linii, která vás zajímá.
Někdy stačí pár zápisů v matrikách a člověk najednou vidí svůj rod v úplně jiném světle – stejně jako já.

Hlas Marie
„S mým mužem Josefem jsme čilí. Každých 1-3 roky povineme další dítko. Další se nám opět narodí holčička, a jelikož se nám jméno Barunka líbí a je to v naší době obvyklé, že nově narozené dítko může dostat stejné jméno jako jeho starší zemřelý sourozenec, i naše další dcera se jmenuje Barunka, Barbora II. Bohužel nám bůh nepřeje a i ona od nás odchází… Snad už bude poslední.“ Píše se duben 1852.

Můj osobní prožitek – co mi dalo hledání rodu před dcerkou

Mně osobně před narozením dcerky pomáhalo právě to, že jsem zrovna hledala můj rod Vacek, a že jsem si při dohledání sourozenců mého prapradědy Aloise uvědomila, jak musela být prapraprababička Marie neskutečně silná. 11 dětí! Vždyť já se tu nemohu třást z narození jednoho dítka!

Hledání předků přímo v mém rodě mi dalo uvědomění a obrovskou Sílu, které jsem samozřejmě z hloubi duše chtěla věřit. Proč? No jednoduše, abych se uklidnila, že to my dvě přeci spolu zvládneme.

A stejně jako já si můžete ze svého rodu vzít Sílu i Vy, a nebo vaše dcera, snacha, která bude brzy maminkou.

Hlas Marie – rod roste dál
„Po Barunce II. se nám narodili František (Serafinský Václav – ano, víc jmen), Václav (Josef Pěstoun), Aloisie, Josefa (Kalaš), Cecílie a nakonec Alois. A i když jsme o Cilku přišli, Tonda, Alois a Anička se oženili a vdala a přinesli nám vnoučata.“ To všechno v období 1853-1875.

Praktické poselství pro čtenářky – nebojte se porodu, hledejte sílu ve své historii

Budoucí maminky proto mohou čerpat Sílu ze svých rodů, od prababiček svých i prababiček svého dítka a prakticky i od všech předků, protože všichni se přeci museli narodit. Všichni tuto cestu zrození podstoupili a je tam v rodech obrovská Síla.

Hlas Marie – rodové propojení
„Jo a to jsem vám ještě neřekla. Moje ségra Petronilla je moje švagrová. Vzala si bráchu mého muže Josefa, Františka. Byl sice o 13 let mladší než Josef, ale tak to jednoduše v naší době chodilo. Děti se rodily a rodily se nám už i pomálu vnoučata. Sám František už byl v 11 letech strýc naší Barunky I.

V kolika dnes ženy rodí – a proč bychom se neměli trápit srovnáváním

Než jsem začala plout matričními knihami a hledat své předky, myslela jsem, že naše prababičky se přeci vdávaly v 18 letech a hned rodily. Jenže, proč jsem takové myšlení měla a šířilo se společností? Při psaní článku jsem se dostala na stránky Českého statistického úřadu a údajů, v kolika letech byly prvorodičky. A představte si to, že právě do 22,5 let to bylo v období 20. století, mezi roky 1975-1993. Zajímavé pokoukání na statistiku.

Každá doba přináší svoje výzvy a my jim musíme čelit. A taky nás určitým způsobem utváří a utváří i podobu toho, v kolika letech se lidé berou a mají děti. Kolik jich třeba taky mají. Teď si vůbec nedokážu představit, že bychom doma měli 8 dětí, a že by třeba 4 z nich vždy spaly na jedné posteli jak housenky vedle sebe, třeba vždy 2 prosti sobě, nebo na široko. A při tom to tak v minulosti bylo.

Máme sice méně dětí, ale rodíme i ve stejném věku jako naše prababičky. Jen možná to první dítko máme až po 30. roku svého života. Ale stále můžeme čerpat Sílu, Sílu předků. Myšlenky jsou totiž silné. A člověk jednoduše chce věřit, když už to kruciš ta příroda zařídila a musí ten příchod dítka na svět bolet, že jsou snad naše myšlenky opravdu silné, a že to zvládneme, a že narození dítka ve skutečnosti může být nádherné.

Závěr – Díváme-li se zpět, žije se nám lépe, než si myslíme

Upřímně mnohdy díky uvědomění, díky tomu, že vím, co se stalo mým předkům, odkud jsou, kolik dětí měli, jak se jmenovali, mohu já teď a tady žít život s větším nadhledem. Nemyslím si, že to měli lehké. I my to máme též náročné. Ale ne existenčně. Ne z hlediska bezpečnosti.

Rozhodně mě bádání naučilo vděčnosti. Ano, jsem vděčná, že tu jsem. Jsem vděčná, že mám skvělou a milující rodinu. A určitě jsem vytrvalá. Dokud ty předky a jejich sourozence nenajdu, nepřestanu. (Jo, je mi to jasné, že bych tu měla být tak možná do 150 let, ale samozřejmě je to branné s nadsázkou.)

Každý z nás pochází z linie lidí, kteří to ve své době zvládli. Pokud chcete poznat jejich příběhy, pochopit souvislosti a objevit Sílu svého rodu, pusťte se do bádání.

👉 Možná i vaše prababička nosí příběh, který vám dodá odvahu. Chcete zjistit, kdy se vaše prababičky vdávaly, kolik měly dětí nebo jaké životní příběhy nosily? Pustíme se do toho spolu díky Prvním krokům k rodokmenu.

Získáte Databázi předků, vytvořím badatelský audit, na kterém dohledám vaše první předky a během 60 minutové konzultace vás navedu dál. Možná právě váš rod vám ukáže sílu, kterou teď potřebujete.