Přeskočit na obsah

Jaké hlášky si neseme od rodičů a prarodičů

Jak nás ovlivňují hlášky, které jsme slýchali v dětství? Osobní článek o hláškách z rodiny, předcích, svobodě, penězích a síle rodokmenu.

Jaké hlášky si neseme od rodičů a prarodičů

Co si z rodiny neseme dál – často úplně nevědomky

Zdeni Julie Vočadlová s fotoalbem při zamyšlení nad rodinnými příběhy a hláškami z dětství
Některé věty v nás zůstávají celý život.

Na začátek chci zdůraznit, že jsem měla milující babičku Zdeničku a svoji maminku Jarušku. Babička by nám dala vše. To vše ale ze svého pohledu, ne to, co jsme třeba obě dvě s mamkou potřebovaly. Na druhou stranu jsem opravdu Lásku od babičky cítila. Generálku z babičky udělal život sám.

„Život píše romány.“ A možná tu teď právě proto píšu s Vámi příběhy Vašich předků. Protože jejich životy by byly mnohdy námětem na román, či drama.

„Dobře se uč, ať si najdeš dobrou práci.“

Dělaly jsme si z toho srandu, že mě na zametání na Masaryčce (nádraží v Praze) vždycky vezmou. Jenže ono se to člověku někde ukládá. A proto jsem na VŠ prakticky měla hlavně neplacené stáže a na brigádu jsem chodila do lahůdek, protože tam mě to bavilo a vzali mě. Místo toho, abych měla placenou stáž v kanceláři.

A ano, na základě mého dotazu v jedné firmě se můj kolega z mezinárodní organizace AIESEC (pracoval tam na HR) zeptal, jestli mohu mít neplacenou stáž přímo na CSR a vyšlo to. A nakonec mi i vyšlo, že jsem dál jezdila s finanční gramotností po školách. Ale oficiální práce to nikdy nebyla. Většinou na DPP.

Podnikání

Moje vnitřní touha tvořit něco svého. A pak se dozvíte, že praděda měl v 50. letech autoservis. A možná kvůli komunismu a jeho podnikání, možná kvůli i jedné nehodě, byl praděda vězněný.

Nemohl dál podnikat. A já jsem tu teď, abych mohla pokračovat v jeho šlépějích. 

Vemte si jen to, že prakticky naši předci byli podnikatelé. Švec, kovář, truhlář a mohli bychom pokračovat dál.

Každý z nás má na čem stavět a hlavně se vnitřně, osobně posunout, pokud si určité věci uvědomí a začne s tím pracovat. Třeba s někým.

Potřebovala jsem dokázat, nejspíš především sama sobě, že na to všechno mám, že jsem schopná, že jsem chytrá, ne jen šprtka, že jsem užitečná pro život, a proto Pionýr a tábor každé léto, proto různé projekty na škole, a proto podnikání.

I když je ten proces náročný, tak člověk tak nějak musí v sebe věřit, že to lepší JÁ se bude mít ještě lépe. Okovy minulosti, které ho svazují, sundá a vezme si z minulosti jen to, co ho posune dál v životní cestě.

A možná právě proto cítím, že se člověk může o Sílu svých předků opravdu opřít. Jsou v každém z nás. Buněčná paměť, loajalita a mnohé další.

A možná právě to je někdy na rodině zvláštní. Člověk může cítit obrovskou lásku…
a zároveň si s sebou nést věty nebo nastavení, která ho v životě brzdí.

„Jdi se radši učit.“ „Blbě se učit a ještě být držkatá, to už by byl vrchol!“

O sobotách a nedělích dopoledne před obědem mě mamka posílala raději se učit a sama vařila. Je pravda, že my jsme ani spolu nedokázaly vařit. Připadala jsem si tam obvykle jako páté kolo u vozu a mamce jsem zase připadala, že na nic dopředu nemyslím a jen čekám, co mi řekne, že mám udělat.

Je to o předání odpovědnosti. O vedení. Ale to asi vidím víc se svými vlastními dětmi, obzvláště, když dcerka sama minulý týden navrhla, že se ve velitelství budeme střídat. Ale o tom zase zas někdy jindy.

Prakticky jsem se učila skvěle a měla skvělou paměť, takže mi stačilo málo a ve zbylém čase jsem si „mohla dělat, co jsem chtěla.“ ALE bylo to, že mamka si myslela, že se celou dobu učím, já jsem si ale „svobodně“ dělala už něco jiného. Bohužel si už ale nepamatuju co.

Stále jsme něco dělaly. Stále byl nějak program daný. A někdy je možná potřeba prostě nedělat vůbec nic.

A právě to babička ještě podtrhovala hláškou typu: Dobře se uč. Blbě se učit a ještě být držkatá, to už by byl vrchol!

A právě pocit, že dělám něco jiného, než si druhý myslí, pramení ze sobot a nedělí doma.

A možná právě proto některé věty člověk slyší v hlavě ještě po třiceti letech. I když už dávno sedí ve svém vlastním domě, má vlastní děti a žije úplně jiný život.

To se bude ještě hodit“

Všechno se schraňovalo, schovávalo s budoucím užitkem. Ale ta budoucnost byla počítána i někdy na 10, 20 let. A dnešní doba je jiná. A upřímně já mám pocit, že to nemohu vyhodit. Nemohu to vyhodit ale spíš z důvodu, že to něco stálo, a že to neumím prodat a nebo je to už fakt neprodejné dál. A i zadarmo si říkám, kdo by některé věci chtěl. Ale možná se mýlím. Možná je doma na čase odnést to, co nám už neslouží. A jsou to věci, oblečení, hračky, boty…

„Buď ráda, že ti kape. Nemusí ti téct.“

Proč neumíme zacházet s penězi?

Neměli jsme vzor, nebo dokonce špatný vzor a to se to v dospělosti hodně těžko přetváří návyky v oblasti peněz.

A osobně si myslím, že mě mamka v tomto ohledu hodně pozitivně ovlivnila, ale stejně jsem chyby dělala. U nás se říkávalo „Buď ráda, že ti kape. Nemusí ti téct.“ Proč se na jedné straně člověk spokojí s málem a na straně druhé „Nikdy nevíš, co se stane. Musíš se umět postarat (myšleno finančně) o rodinu.“

Nicméně mé kroky vedly v této oblasti do zahraničního projektu pod již zmiňovanou mezinárodní organizací AIESEC, kde na plzeňské střední i základní školy přijeli zahraniční vysokoškoláci a žáky provázely světem financí v anglickém, ale na jednom gymnáziu i dokonce ve španělském jazyce.

A jak jsem už psala – holá huba, holé neštěstí. Zeptala jsem se dalšího AIESECáře, který pracoval na HR jedné banky, jestli nehledají někoho na finanční gramotnost. A právě tehdy se z původně neplacené stáže stala moje vášeň – lektorování finanční gramotnosti na školách po celé ČR.

Jak tak koukám, působení v AIESEC mi bylo opravdu osudným. A to v mnoha směrech.

A pak jsem i nějakou dobu vedla Cashflow klub. Deskovka, ve které se investuje do nemovitostí, firem, nakupují akcie, rodí děti.

Tohle všechno mě v mém životě ovlivnilo a cítím, že mám v oblasti peněz ještě co dohánět a netahat si to, co tam stále mám. Byť opět určitý kontrast: na spoření byl dáván důraz též. A upřímně, spořit, investovat je v dnešní době zásadní. Ale jako všechno: předtím je potřeba se aspoň trochu vzdělat a mít aspoň určitý přehled. A neusnout na vavřínech.

„Když první neúspěch tvou práci zmaří, zkus to ještě jednou a tvůj úkol se zdaří.“

Mamky přístup k životu, že se všechno vždycky nějak dá. Že se to zvládne. Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Dívat se jednoduše na věci z té pozitivní stránky.
A upřímně za tento přístup jsem mamce nesmírně vděčná. A babičce za její vytrvalost
a houževnatost.

Když dnes hledám lidem předky a poslouchám jejich příběhy, často si uvědomuji, jak moc si v rodinách předáváme různé postoje, věty a pohled na život.

🛟 Něco vzniklo ze strachu.
🛟 Něco z doby, ve které naši předci žili.
🛟 A něco prostě proto, že to tak doma bylo.

A člověk si mnohdy až v dospělosti uvědomí, co všechno si s sebou nese dál.

Svoboda až na dětském táboře

Každý jsme žili a žijeme v nějakém prostředí, které nás utvářelo. Pro mě osobně bylo zásadní ježdění každý rok v červenci na dětský pionýrský tábor na Málkově. Byl a stále je pro mě určitým vysvobozením. I když jsme tam měli a máme řád, tak stále jsem se tam cítila a cítím svobodná. 

Proto to tam miluju do teď. Zklidním se. Pozoruji. Oproti celému roku zase úplně jinak zaměstnávám svoji hlavu. A i když je to samozřejmě s bandou dětí náročné, tak si určitým způsobem odpočinu. Jedu i letos. 😉 😁

Výzva pro vás – Láska, Svoboda a Důvěra

Láska

Svoji původní rodinu v podobě babičky a maminky jsem měla milující. 3 generace žen,
3 ženy v chalupě. 

A dnes mám milující rodinu svou vlastní, svojí maminky a rodiny mého muže. A s Láskou se žije ten život hned o poznání lépe. A je jedno, jestli je to láska mezi přáteli, mateřská, otcovská, partnerská, babičkovská, dědečkovská, sourozenecká, nebo tchýňovská. Stále je to Láska! 

Jo, někdy je potřeba ji projevit i kolegům a kolegyním, kteří jsou zapšklí. Možná oni sami bohužel tu lásku v životě od nikoho nezištně nedostali.

Svoboda a důvěra

Dát druhému svobodu jde ruku v ruce s obrovskou důvěrou a mnohdy potlačením strachu.

Možná i vy slyšíte věty, které ve vás zůstaly dodnes…

A možná jste si při čtení uvědomili, že některé příběhy nezačaly až u vás.

Právě o tom jsme mluvily i v rozhovoru Síla předků: dobrodružná cesta k sobě.

🎙️ O tom:

  • jak se propojují rodokmeny a rodinné konstelace,
  • proč se některé vzorce opakují,
  • a jak může pochopení minulosti přinést větší lehkost do života dnes.

👉 Zhlédnout rozhovor můžete zde: https://rodokmenysvasni.cz/sila-predku-rozhovor-rodokmen-konstelace/

A pokud vás při čtení napadlo, že byste chtěli víc poznat i vlastní předky, připravila jsem pro vás Badatelský checklist zdarma. Protože někdy stačí jeden nalezený příběh…
a člověk začne chápat mnohem víc souvislostí i ve svém vlastním životě.

Zdeni Julie Vočadlová
Strážkyně rodové radosti, která se opírá o Sílu svých předků

Komentáře

Důležité shrnutí na závěr „Každý dělá to, co dělá nejlépe, jak v danou chvíli a v situaci umí.“ Nikdo jsme jeho, či její život nežil a nevíme, co vše má za sebou. A jak se opravdu říká, že změna, změna začíná u člověka samotného. Je to tak.
Každý předává dál to, co sám znal jako bezpečné, správné nebo nutné k přežití.

Jaké hlášky jste slýchávali vy a jak se vám daří je nepřenášet na své děti a vnoučata? Co konkrétně děláte, abyste se kousli v tu chvíli“ a neříkali je i svým dětem a vnoučatům?

A jakými maličkostmi, činy projevujete svoji Lásku Vašim blízkým?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *