Když jsem poprvé narazila na jméno mého 3*pradědy: Matěj Kyncl, zdálo se všechno jasné – jeden muž, jedna žena, dcera Anna. Jenže čím víc jsem listovala matrikami, tím víc se příběh začal lámat. Vždy znovu se objevovalo stejné jméno – a vedle něj jiné ženy, jiné roky, jiné osudy.
Zpočátku jsem si myslela, že jde o omyl. Že to přeci nemůže být pravda. Ale záznamy nelhaly. Další oddavky, další úmrtí, které jsem objevila, otevřely novou kapitolu Matějova života – kapitolu, kterou by nikdo nezapsal, kdybych nehledala dál.
🕯️ Matějův hlas
„Smrt jsem znal víc než dost,“ jako by mi napovídal z meziřádků.
Obsah
Úmrtí přichází někdy častěji, než chceme
Úmrtí často odhalí víc než narození. A někdy nevypráví o smrti – ale o tom, kdo zůstal dál.
🕯️ Matějův hlas
Můj příběh začíná možná od konce. Úmrtí. Ne tak docela. Nezačíná přímo mým úmrtím, ale oddavkami mé dcery Anny Kynclové s Václavem Křtěnem. V nich je ale před mým jménem +. Ano, jejich svatby v roce 1885 jsem se už nedožil.
Z oddavek jsem se navíc dozvěděla, že oba snoubenci byli neplnoletí. Ženich potřeboval souhlas otce, nevěsta svolení c. k. okresního soudu ve Smíchově.
Její otec Matěj byl přímo z Kněžívky č. 9, maminka Rosalie Beránková z Pazderny. A jak to tehdy bývalo zvykem, svatba se konala v rodišti nevěsty. Mé další badatelské kroky tak vedly do matriky oddaných v Pazderně před rokem 1864 – tedy před pomyslným narozením Anny.
Když úmrtí je na každém kroku
🕯️ Matějův hlas
Je mi už 37 let a Rosalie není mojí první ženou. Moje „první“ oddavky byly
s Veronikou, kterou jsem bohužel před nedávnem nechal pohřbít. Stihli jsme spolu mít pouze tři děti.
S Veronikou jsme se brali v říjnu 1853, ale naše první dítko Marie Anna se narodila až v srpnu 1857. A pak se děti rodily skoro rok co rok. Čtyři roky ticha – to bylo na tu dobu neobvyklé. Ale proč tomu tak bylo, to už si nechávám pro sebe.
A co mi prozradily Matějovy oddavky s mojí prapraprababičkou Rosalií v roce 1861?
Ano, bylo mu 37 let. Údajně se narodil 7. října 1829. A já tehdy, po svém genealogickém nadšení, prostě zapsala datum do Databáze předků.
🔍 Každý detail, každou další informaci stojí zapsat si do Databáze předků, ať je to ukládání dat o předcích a samotné vyhledávání jednodušší.
👉 Přehledně vidíte, koho máte nalezeného, kdy, kde se narodil, vzal, umřel, v kolika letech, jakým povoláním se pradědové věnovali, mezi jakými obdobími máte hledat úmrtí, poznamenané odkazy na matriční záznamy a hlavně citace.
Ale co mě nejvíc zaujalo, bylo to malé slovo „vdovec“. A právě i takový velký detail si hned do Databáze předků zapisuji.
Úmrtní list Veroniky byl vydán těsně před oddavkami, ale to neznamenalo, že i těsně před nimi zemřela. A já měla obrovskou touhu zjistit víc — kdo byla Veronika, jak žili, kolik dětí jim odešlo.
🕯️ Matějův hlas
Ano, devět měsíců jsem čekal, než jsem se znovu oženil. A právě v zápise našeho oddání je konečně správně uvedeno mé datum narození – 1. června 1824. Moje praprapravnučka Zdeni na to přišla po čase: odečetla 37 od roku 1861. Takže rok 1829 vůbec nepřipadal v úvahu… 😄
Jenže, v mém životě mě smrt provázela až příliš často.
Veronika nebyla moje první manželka!
V části Poznamenání jsem objevila 4. bod, kde stálo:
„Úmrtní list první manželky ženicha z fary Tuchoměřic, 3. října 1853, č. 83.“
A začalo další pátrání. Tentokrát v matrice zemřelých.
3 ženy, 5 úmrtí, jeden muž, jedna vesnice
🕯️ Matějův hlas
Moje první žena Anna se dožila 30 let. Druhá Veronika 32. A Rosalie… ta mi odešla ve 24 letech, pár dní po narození našeho čtvrtého dítěte. Kéž bych mohl říct „narození“ – narodilo se již mrtvé.
Smrt mě provázela mým životem a držela se mě zuby nehty. Tolika úmrtí mých blízkých jsem musel být svědkem. Tolik mých vlastních dětí jsem musel nechat pohřbít. Všechny tři děti, které jsem měl s Aničkou, Marie, Anna I, František. Moje dcera Anna, později Křtěnová, byla vlastně Anna III. – dvě předešlé mi zemřely. A poslední syn dokonce beze jména.
I já sám jsem odešel na zánět plic, v 52 letech.
Lekce pro každého badatele
Berte s nadhledem, že se jména a příjmení předků liší. V záznamech je můj trojnásobný praděda jednou jako Matyáš, jindy Matěj, s příjmením Kinzel, Kinzl, Kyncl.
Věky u oddavek a úmrtí jsou často jen orientační – ověřujte v dalších zdrojích.
🕯️ Matějův hlas
Nesledujte jen narození. Sledujte, kdo odchází.
Smrt bývá často nejpřesnější mapou života.
Na co si dát pozor při bádání:
- Část Poznamenání často skrývá cenné detaily – může vám odhalit nečekané příběhy.
- Neděste se, když narazíte na Aničku III., Václava IV. nebo Veroniku III. Rodiče dávali jména znovu po zemřelých dětech.
- U úmrtí bývá uveden i ten, kdo osobu „zaopatřil svátostmi“ – kněz, který jí pomohl na poslední cestě.
- Příčina úmrtí se zapisovala pravidelně od roku 1784 až do roku 1999. Zapisujte si i vy příčiny úmrtí současných předků – jednou budou mít pro vaše potomky velkou cenu.
- Místo pohřbu nemusí být ve stejné vsi jako úmrtí.
- Navštivte hroby svých předků. Najdete data, jména a často i nová spojení s žijícími příbuznými.
- Zeptejte se i „strýčka Googla“ nebo dnes už i AI – zda neexistuje online správa hřbitova ve vaší obci.
🧩 FAQ – často kladené otázky
Jak najdu záznam o úmrtí svého předka?
Podle farnosti, kde žil, a církve, ke které patřil.
Co dělat, když úmrtní list chybí?
Zkuste hledat oddavky – ty často uvádějí, zda byl ženich/vdovec. Pomůže to zúžit časové období úmrtí.
Někdy i matrika narozených obsahuje malý křížek (+) s datem úmrtí – ale pozor, ne všude.
Co všechno může matrika zemřelých prozradit?
Povolání, věk, příčinu smrti, číslo domu, vdovec/vdova, manžela/manželku, svědky – a často i příběhy, které byste jinak nikdy neodhalili.
Konec, který není koncem
🕯️ Matějův hlas
Až příště otevřete matriku, nezapomeňte – i tam, kde stojí „zemřel“, se někdy skrývá začátek.
A opět, i během psaní tohoto článku mě pohltilo hledání.
Našla jsem všechna tři úmrtí Matějových dětí s první ženou Annou, oddavky jeho dcery Marie, kterou měl s Veronikou i další Kincly – potomky Josefa a Václava.
Matěj se stal pro mě hrdinou. Tolik bolesti musel unést – a přesto tu jeho jméno zůstalo.
Stal se příběhem o ztrátách, které dávají smysl teprve tehdy, když je někdo po sto sedmdesáti letech znovu přečte.
A právě tehdy, v tichu mezi řádky, se setkávají naše hlasy — jeho a můj.
On konečně promluvil. A já jsem konečně pochopila, že i úmrtí může být způsob, jak najít život.
A víte co?
Kdyby Matěj nepřišel o své první dvě ženy, možná bych tu tyto řádky nikdy nepsala.
Taková je síla úmrtí v rodinách.
💾 Zapište i vy příběhy svých předků do Databáze předků
Matějův příběh by možná zůstal zapomenutý, kdybych si jeho data nezapsala do Databáze předků.
Právě tam se jednotlivé jména, data a osudy začaly spojovat do jednoho celku.
A přesně to může udělat i váš příběh.
- přehledně evidujte narození, sňatky i úmrtí,
- propojujte jednotlivé generace,
- zaznamenávejte rodové vazby, příběhy i fotografie,
- a vytvářejte rodokmen, který bude vyprávět.
🕯️ Matějův hlas
Každý zápis, který dnes uložíte, může být zítřejším začátkem nového příběhu.
💬 Komentáře
Jak jste se při čtení Matějova příběhu cítili?
Máte i vy ve svém rodokmenu osudy, které vás zasáhly?
Dostala jsem se v mamine i Titovo rodiny až do r 1650Presto že nežije nikdo z rodiny.A myslím, že by to bylo na knížku.Muj obdiv k ženám,třeba v jedné rodině rodila děti a do 3 let umíraly počet byl 10.Nebo jsem zjistila,že jsem se před 20 lety přistěhovala pár kilometrů od svých předků.Bydleli v Tuři u Jičína přímo u zámku měli c 4 a byly tam podle záznamů od 1620 do 1913 kdy se přestěhovali do Hrobu u Teplic odkud jsem já.Take jsem zjistila, že jedna větev byla v Nové Pace a na rodných listech je kaplan i porodní bába z mých předků.pak jsem také zjistila že jiná část se přestěhovali do Kopidlna kde se předek stal učitelem a jeho ředitel byl známá osobnost Hilmar vzal si jeho dceru a stal se ředitelem on.Meli syna a bohužel manželka zemřela.Z toho syna je slavný klavírista,skladatel a dokonce jel učit carskou rodinu.Zemrel bohužel v 23 letech na souchote a má v Jičíně veliký památník ve tvaru klavíru.A to je jen z tátovi strany z maminy mám také hodně.
Zdravím,
to je nádherný rok a klobouk dolů. To jste prakticky u matričních prvopočátků.
A ano, nedokážu si vůbec představit mít tolik dětí a tolik dětí i přijít. Otázka, jak moc si mohli dovolit milovat, aby je to příště tolik nebolelo.
S tím přestěhováním se to stává. To už mi taky někdo říkal, že se dostal snad dokonce do stejné vesnice, nebo velmi, velmi blízko rodiště předků.
A v Kopidlnu jsem nedávno musela hledat taky. Rozhodně mi to něco říká. Minimálně Rozďalovice, Křinec. A prakticky z Nymburka a okolí mám přímo své předky i já. 😀 A možná jsem i na to příjmení Hilmar taky narazila.
Je to fascinující a úžasné, jak si člověk fakt může všímat detailů, které ve skutečnosti člověka dostanou do jiných rozměrů bádání a celkově i nadhledu. To, že jste se „vrátila“ do rodiště předků…
Vypadá to, že nikdo nemá chuť nebo nechce mluvit o smrti, která dříve byla součástí života lidí v rodinách naprosto běžně, přesto některé příběhy jsou i tak mnohem výraznější.
Hned mne při této příležitosti zaujal příběh mého pradědečka, který se oženil třikrát.
Jak jsem se ponořil do příběhu, všiml jsem si, že moje prababička, právě manželka onoho pradědy měla možná ještě pohnutější osud.
Tak proč nevyprávět příběh celé této dvojice?
Praděda Jan Lédl (*21.7.1864) vyrůstal v židovské rodině. Jeho otec Lukáš Lédl měl se svou ženou Annou, rozenou
Sedlákovou, osm dětí a Jan (toho jména druhý, protože prvorozený Jan zemřel po 14 dnech od narození) byl jejich třetím dítětem. Poprvé se setkal Honzík se smrtí už ve svých 8 letech, kdy mu zemřela maminka.
Jan pracoval jako slévač v továrně a ve svých 24 letech se nejprve nechal pokřtít a přešel na katolickou víru a o půl roku později – 26. listopadu 1888 se oženil v Prostějově s Annou, roz. Barešovou.
Mladinká Anna měla v době svatby jen 18 let a vdávala se už jako těhotná. V dubnu 1889 se páru narodila dcera Anna Maria, ale již po 4,5 měsících umírá na psotník.
Zhruba 14 měsíců po úmrtí prvorozené dcery Anny Marie se narodila Janovi a Anně prvorozený syn Jan, to se psal říjen 1890. Chlapec prospíval dobře a dožil se nejen dospělosti, ale také sedmi dětí a života ve Spojených státech, kde okolo roku 1954 zemřel.
Porod dvou dětí byl pro organismus manželky Anny asi příliš velký zásah a tato mladá žena ve svých 23 letech umírá v březnu 1893 na souchotiny.
Jan je tedy ve svých 28 letech poprvé vdovcem. Přes ztrátu své první manželky ví, že je nutné jít dál a postarat se o 3 letého Honzíka. Už po necelých třech měsících (červen 1893) si bere Jan za manželku o rok starší Juliannu Kohoutovou, dceru podruha Josefa z Hodolan a Barbory, rozené Kloboukové.
Rok a půl po svatbě uvítají na světě Lédlovi druhorozeného syna Jaroslava Václava (*6.1.1895) a o 22 měsíců později i Karla Františka (*31.řijna 1896). Bohužel Karel prodělá v květnu 1897 zánět průdušek a 3.5.1897 ve věku 6 měsíců umírá. Dva týdny po pohřbu Káji umírá i jeho starší bratr Jaroslav, také na zánět průdušek a pár Jan s Juliannou zůstává jen se sedmiletým Honzíkem z prvního manželství.
Po roce a půl od úmrtí obou chlapců se narodila do rodiny Lédlů Maruška (*2. listopadu 1898), která si pak v dospělosti vzala za manžela Karla Drbala a jejich společná dcera Milada Marie se přivdala k Absolonovým.
Vstupem do 20. století, ale útrapy Jana Lédla nekončí. Už v polovině července 1901 umírá jeho manželka Julianna a Jan se stává podruhé za 8 let vdovcem. Honzík má v té době 11 let a Maruška 3 roky. 4 měsíce po úmrtí Julianny se žení Jan potřetí. Tentokrát si bere 31 letou vdovu po Janu Žemžolovi (Šamšulovi) Terezu, za svobodna Hladkou, moji prababičku.
Tereza se narodila do rodiny deseti dětí Josefa a Anny Hladkých v dubnu 1870 ve Lhotě pod Kosířem – z deseti dětí víme jen o dvou, které se prokazatelně dožily dospělosti a jednou z nich byla právě Tereza. Když měla 9 let musela nést na svých bedrech nejen smrt svých 3 sourozenců, ale také tatínka, který zemřel předčasně, ve 45 letech, na souchoty
Terezina maminka Anna se po smrti prvního manžela provdala za Jana Zboříla, když byla Tereza téměř dospělá (16 let).
Ve 22 letech se Tereza provdala (oo 8. listopadu 1892) v Čechách pod Kosířem za kováře z Bedhoště, Jana Žemžolu (někde psané také Šamšula).
První školní den roku 1893 byl pátek, ale právě v tento den se v Čechách pod Kosířem narodila Janu a Terezii Źofie, posléze vdaná Žižková.
Dva a půl roku poté se do rodiny Žemžolů narodil Rudolf, ale už po pouhých 12 dnech umírá na psotník. Čtyři roky trvalo, než se nad chalupou Žemžolových opět objevil čáp a přinesl rodičům syna Jana, ten ale po pouhých 8 dnech rovněž umírá. 14. února 1901 umírá také otec Žemžola na tuberkulózu plic a Tereza se svou sedmiletou dcerou Žofkou se stává vdovou. V onom roce 1901 křižují životy Jana Lédla a Terezy Žemžolové natolik, že se v listopadu oba vzali v Prostějově.
Šest let trvalo, než se v červnu 1907 narodí Janovi a Tereze jejich první společná dcera – Anna Božena, moje prateta. Ta se narodila do rodiny, kde vedle rodičů žil 17 letý syn Jan z otcova prvního manželství, devítiletá dcera Marie z otcova druhého manželství a Žofie, čtrnáctiletá dcera z prvního manželství matky. Anna Božena se dožila požehnaného věku 95 let, byť trochu smutného osudu bezdětné vdovy (po Maxmiliánu Burkovi + 1965).
To její sestra Ludmíla Terezie stála u pokračování mého rodu, rodu Komínků, když si v roce 1932 vzala mého dědu Antonína Komínka a narodili se jim synové Ivan (*1932 – můj táta) a můj strýc Roman (*1936).
Ve sčítacích operátech pro oblast Prostějov z roku 1910 žil v domácnosti Lédlů otec Jan (46 let), matka Terezie (40 let), dcera Žofie (17 let), Marie (12 let), Anna (3 roky) a Ludmila (1 rok).
Už se asi nedozvíme, co se stalo 31. ledna 1916, jestli to byla únava z života plného bolesti po ztrátách blízkých, život v první světové válce, nemoc nebo jiná pohnutka. V každém případě v tento den spáchal (ve věku 51 let) Jan Lédl sebevraždu oběšením a 2. února 1916 byl pochován.
Tereza se stala podruhé vdovou a až za dalších sedm let později se znovu, potřetí, provdala za Karla Bureše (*1859), V té době již byl Jan Lédl mladší ženatý (33 let), Žofie (30 let), Marie (25 let) a jen Anna (16 let) a Ludmila (14 let) ještě nebyly dospělé.
Kde zemřela Tereza (nebo její poslední manžel Karel Bureš) se mi zatím nepovedlo dopátrat, podle její dcery Anny to ale muselo být v roce 1954, nicméně ani matrika v Prostějově, ani Ministerstvo vnitra mi nedokázali na otázku kdy a kde zemřela, uspokojivě odpovědět. A tak nevíme, kdo koho musel pochovat a jestli ještě nedošlo k nějaké svatbě. Snad se v budoucnu dozvíme i zbytek příběhu mých praprarodičů, kteří museli odolávat smutku, jaký si asi nedokáže nikdo z nás představit.